Degenerativní myelopatie (tedy onemocnění míchy spojené s postupnou ztrátou funkce) byla poprvé popsána v roce 1973 Dr. Averillem jako postupně se zhoršující porucha koordinace pohybů a neschopnost pohybu pánevních končetin spojená s křečí, rozvíjející se v pozdním věku a vedoucí k úplné ztrátě hybnosti pánevních končetin. Řadu let se přepokládalo, že DM postihuje německé ovčáky, avšak nyní je jisté, že může postihnout jakékoliv plemeno a celková prevalence v populaci psů je 0,19 %. Příčina onemocnění Během desítek let zkoumání onemocnění se zvažovali jako příčiny vzniku imunitní, metabolické, nutriční, toxické, oxidační nebo genetické příčiny. A i když příčina vzniku degenerativní myelopatie není kompletně objasněna, v současnosti je za dominantně predispoziční považována genetická mutace. Vysoké riziko rozvoje onemocnění je při mutaci (SOD1:c.118G>A) v genu SOD1 (superoxiddismutázy). SOD je enzym bránící oxidativnímu poškození, avšak příčinou rozvoje onemocnění není jeho porucha funkce, nýbrž jeho hromadění v buňce. Chybně utvářená SOD v buňce vytváří agregáty a dochází ke změně její funkce – produkuje toxické produkty. Při genetickém testování se můžeme setkat s pojmem exon 1 a 2. Pod pojmem exon rozumíme úsek genetické informace, dle kterého se tvoří finální protein (v tomto případě SOD). SOD je tvořena celkem pěti exony a u lidí jsou popsány možné mutace ve všech exonech. U psů je identifikována mutace na exonu 2 (u více než 124 plemen, SOD1:c.118G>A, SOD1-A) a na exonu 1 (u bernských salašnických psů, SOD1:c.52A>T, SOD1-B). Přítomnost mutace však není jednoznačnou podmínkou vzniku onemocnění – existují zvířata s mutací (homozygoti), u kterých k rozvoji DM nedojde. Důvodem je variabilní penetrace, což zjednodušeně znamená, že míra rozvoje onemocnění závisí na jednotlivci. Je však zřejmé, že přítomnost homozygotní mutace vysoce zvyšuje riziko onemocnění. Dle studie na více než třiceti tisíc psech v USA se za plemeno s nejvyšším rizikem mutace považuje drsnosrstý foxteriér, pembroke welsh korgi a boxer. U bernských salašnických psů je mutace na exonu 2 asi desetkrát častější než na exonu 1. Klinické příznaky Nástup klinických příznaků je obvykle nejdříve ve věku 5 let, průměrně až ve věku 9 let a například u Pemborke Welsh korgi je nástup až ve věku 11 let. Nemoc se projevuje jako postupující (progresivní) neschopnost pohybu pánevních končetin (paraperéza), porucha koordinace (ataxie) pánevních končetin. Čím déle onemocnění trvá, tím se pohybové schopnosti zhoršují a mohou postihnout i hrudní končetiny. Od prvních příznaků do plného rozvoje onemocnění dochází obvykle během 6-9 měsíců, u menších plemen je eutanázie volena později (vzhledem k možnosti přenosu zvířat na rukách) – například u korgi je to kolem 1,5 roku. Na počátku onemocnění je možné pozorovat pouze asymetrické kulhání na pánevní končetiny se zhoršenými postojovými reakcemi, následuje zmenšení svalové hmoty na pánevních končetinách a různý stupeň neschopnosti pohybu. Dalším rozvojem onemocnění dochází k úplné absenci schopnosti chůze, může se rozvíjet inkontinence moči a stolice. V konečné fázi onemocnění dochází i k poruše hybnosti svalů zprostředkovávajících žvýkání a polykání. Diagnostika Diagnostika degenerativní myelopatie je na základě vyloučení onemocnění se stejnými klinickými příznaky, což je nejčastěji kompresní onemocnění míchy. To se vylučuje zobrazovacími metodami (RTG, CT, MRI). Odběr mozkomíšního moku pomůže odlišit zánět mozkových blan. Definitivní diagnózu může poskytnout posmrtné histologické vyšetření míchy. Genetické testování z kapky krve nebo bukálního stěru může odhalit přítomnost mutace v genu SOD1. Dědičnost DM je autozomálně recesivní s variabilní penetrací. To znamená, že abychom jako příčinu příznaků mohli zvažovat mutaci v genu, musí mít pes mutaci v obou alelách. Pokud má pouze jednu zmutovanou alelu, je přenašeč a sám neonemocní, ale může přenést alelu na potomstvo. U jedince s negativním výsledkem je pravděpodobná jiná příčina degenerativní myelopatie. Současně je nutné brát na zřetel, že pes s oběma zmutovanými alelami nemusí onemocnět, je pouze ve vysokém riziku rozvoje onemocnění a je proto možné, že veterinární lékař bude chtít vyloučit ostatní, léčitelné, příčiny. Terapie Onemocnění není léčitelné a doposud se nepodařilo objevit protokol, který by proces zastavil nebo jednoznačně zpomalil. Zdá se, že intenzivní fyzioterapie může oddálit dobu eutanázie i několikanásobně, avšak výsledky jsou známy pouze na malém počtu psů. Prevence Vzhledem k možnosti genetického testování je vhodné se snažit křížit jedince s menším vznikem rozvoje onemocnění. U některých plemen není vhodné úplné vyloučení pozitivních jedinců z chovu, jelikož by to mohlo mít za následek snížení genetické variability a vznik „nepříznivějších“ onemocnění v chovu. Zdravé jedince je doporučeno křížit neomezeně. Přenašeče a homozygotně pozitivní psy je doporučeno křížit pouze s negativními jedinci. Reference: Zeng R, Coates JR, Johnson GC, Hansen L, Awano T, Kolicheski A, Ivansson E, Perloski M, Lindblad-Toh K, O’Brien DP, Guo J, Katz ML, Johnson GS. Breed distribution of SOD1 alleles previously associated with canine degenerative myelopathy. J Vet Intern Med. 2014 Mar-Apr;28(2):515-21. doi: 10.1111/jvim.12317. Epub 2014 Feb 13. Pfahler S, Bachmann N, Fechler C, Lempp C, Baumgärtner W, Distl O. Degenerative myelopathy in a SOD1 compound heterozygous Bernese mountain dog. Anim Genet. 2014 Apr;45(2):309-10. doi: 10.1111/age.12118. Epub 2014 Jan 23. Coates JR, Wininger FA. Canine degenerative myelopathy. Vet Clin North Am Small Anim Pract. 2010 Sep;40(5):929-50. doi: 10.1016/j.cvsm.2010.05.001. Foto kredit: unsplash / Alvan Nee
Degenerativní myelopatie (DM)
Degenerativní myelopatie (DM) je neléčitelné, postupně se rozvíjející onemocnění postihující jakékoliv plemeno psů. K příznakům poruch pohybu pánevních končetin dochází až v pozdním věku. Za významný faktor rozvoje onemocnění se považuje genetická mutace.
Latest posts by MVDr. Ivana Váňová, Ph.D. (see all)
Buďte první kdo přidá komentář